Chceme poznamenat, že vzhledem k dlouhé historii modřanského oddílu nejsou uvedena určitě všechna jména členů modřanského oddílu. Poznáte-li se na společných fotografiích, dejte o sobě vědět a třeba se nám podaří sestavit seznam všech členů, kteří modřanskou loděnicí prošli (vítané jsou i další společné fotografie).

Z řad modřanských vodáků vyšli tito olympionici jako závodníci :

Rudolf Pěnkava – Tokio 1964, Mexiko 1968
Ladislav Souček- Mnichov 1972, Montreal 1976
Vladimír Dolejš – Montreal 1976, Moskva 1980
Jiří Svoboda – Montreal 1976, Moskva 1980

Tito závodníci byli též mnohonásobnými účastníky mistrovství světa.

Mistra ČSSR v seniorských kategoriích vybojovali:

R. Pěnkava, L. Souček, M. Stuchlík, Vl. Dolejš, K. Šafář ml., J. Svoboda, Alena Dufková, Lukáš Kusovský

Juniorskými reprezentanty byli:

R. Pěnkava, L. Souček, M. Stuchlík, A. Vysušil ,Rada, Stejskal, Cvach, K. Šafář ml., J. Ryant., J. Svoboda, VL. Dolejš, O. Švarc, P. Zimčík, St. Svoboda ml.,  Alena Dufková, Jan Šlocar, Lukáš Kusovský

Historie vodáckého sportu v Modřanech

Začátky vodáckého sportu v Modřanech se datují od roku 1933. Jezdilo se na Moráň, Sejcký ostrov a do Svatojánských proudů.
V roce 1935 se začaly stavět první dřevěné garáže u Rozhoňů a Šléglů. Na tomto místě stojí i dnes zrekonstruovaná loděnice Spartaku Modřany. Od roku 1938 se začalo v Modřanech i závodit.Dostavily se první úspěchy a do Modřan se postupně dostaly nové závodní lodě a to přilákalo další zájemce z řad mládeže. Začala však válka – nic se nesmělo a tak parta vodáků každou sobotu koníčkovala do Svatojánských proudů.Zájem o vodácký sport byl velký, lodí málo a loděnice žádná. Tak se celá parta vodáků dohodla ,že za vlastní prostředky si postaví boudu na lodě. Každý přispěl částkou 100,- Kčs a bouda na lodě byla zanedlouho postavena. Přes zimu se začala také stavba prvních amatérsky vyrobených lodí. Nezapomnělo se ani na výcvik mládeže. Mladíci se za to odměnili několika pěknými úspěchy v závodech.
V roce 1952 byla celá tělovýchova soustředěna pod ROH a do ozbrojených složek. Činnost oddílu pokračovala pod názvem DSO Spartak Modřanské strojírny. V roce 1956 ustanovili modřaňáci opět oddíl při Spartaku Modřany pod vedením Míly Balcara a získali za loděnici stodolu u Rozhoňů.V rámci možností tehdejší doby probíhala činnost jak závodní, tak turistická a hlavně se tmelila modřanská parta. V roce 1958 byl prvně vyhlášen nejlepší modřanský vodák (alespoň podle dochovaných důkazů-tj.putovně předávaný pohár) a stal se jím P. Jakubec. V šedesátých letech se oddíl rozrostl hlavně zásluhou velké práce trenéra Mirka Černého. Z této party vyšli první modřanští olympionici R. Pěnkava a L. Souček (i když v barvách Dukly Praha ,protože s podmínkami pro profesionální sport se modřanský oddíl nemohl a dodnes nemůže srovnávat s oddíly, za kterými stojí stát nebo větší sponzoři). Modřanský oddíl byl úspěšný na závodech v kategoriích dorostu a juniorů a dále pořádal turistické zájezdy snad na všechny řeky v ČSSR a do zahraničí (tam, kam bylo v té době dovoleno) tj. zejména do Polska, Maďarska, Jugoslávie, NDR.
V té době přičichli k vodě děti zaujatých vodáků, které pak pokračovali ve šlépějích svých otců a kolem nichž se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let tvořila další generace modřaňáků.
Nastaly však starosti a to omezováním ze strany majitelů stodoly, kde byla loděnice. Když nám byla v roce 1970 oznámena radostná zpráva ,že MNV v Modřanech vykoupil celý objekt stávající loděnice i s obytnou budovou a že můžeme nadále pokračovat v práci s mládeží, byl náš oddíl po stránce aktivních členů v troskách. Začalo se po třetí znovu od počátku.
V té době se o rozběch oddílu zasloužili zejména Karel Šafář st., Stanislav Svoboda st. a Karel Paris jako hospodář. Pod jejich vedením se v Modřanech vytvořila další velice dobrá parta mladých lidí, kteří se začali rychle prosazovat v žákovských a dorosteneckých kategoriích. Z té doby se rekrutují další modřanští olympionici – J. Svoboda a Vl. Dolejš i když opět později v barvách Dukly Praha .
Velice populární byly i nadále turistické zájezdy na různé české řeky (tzv. vodácké turistické jízdy zdatnosti – VTJZ ), kterých se účastnili jak staří matadoři, tak i nejmladší členové oddílu. Petr Zimčík vedl oddíl od roku 1978. V těchto letech se podařilo pro klub získat a prakticky svépomocí kompletně zrekonstruovat oddílovou chatu ve Zlaté Olešnici v Jizerských horách, která je stále hojně využívaná hlavně k zimním tréninkům na lyžích. V této době také oddíl zakoupil vlastní autobus zn. Robur, kterým se výtŕazně zjednodušila doprava na závody a oddílová soustředění. V roce 1990 přišla další nepříjemná komplikace. Při přeložce vlakové trati a jejího rozšíření byl zasypán původní průchod k vodě. Od té doby se muselo chodit k vodě přes trať po provizorní lávce, kterou později nahradili schody a pozvolný násep. Nic to ale nezměnilo na tom, že se v oddíle opět formovala poměrně silná skupina závodníků z nichž na reprezentační trikot dosáhli sourozenci Alena a Pavel Dufkovi, Jiří Svoboda a Martin Šlocar, který později, už v barvách jiného klubu, přivezl titul mistra Evropy v juniorské kategorii.
V roce 2000 se stal předsedou oddílu Pavel Dufek, který vede oddíl dodnes. V roce 2002 postihla Prahu více než stoletá voda a nevyhnula se ani loděnici. Voda značně zdemolovala jak obytný objekt tak halu na lodě. Část vybavení, nejdražší lodě, pádla apod. se díky obětavosti členů podařilo zachránit. Poté se podařilo celý objekt prakticky svépomocí zrekonstruovat a při té příležitosti zřídit ve zrekonstruovaných prostorách první kompletně vybavenou posilovnu. Takže by se dalo říci, že velká voda oddíl nijak neoslabila. Ale pozdější schválená protipovodňová opatření ukázaly opak. V roce 2004 odstartoval projekt přečerpávající stanice a protipovodňové bariéry okolo loděnice, tím byl zamezen přístup k vodě a značně se zmenšil prostor hřiště. Loděnice tedy ztratila účel využití pro závodní družstvo. To se muselo dočasně na několik let uchýlit k hostování v jiném klubu v Braníku. V těchto podmínkách bylo prakticky nemožné pořádat nábor dětí a zároveň docházelo k přetrhání vazeb se staršími amatérskými či veteránskými členy, což drží celý oddíl jeho kulturu a sportovního ducha pohromadě. I přes to si závodní družstvo podrželo úroveň a z této generace dosáhl největších úspěchů Lukáš Kusovský, který v juniorské kategorii přivezl bronz z mistrovství světa v Moskvě i z mistrovsví Evropy v Poznani.
Situaci loděnice se podařilo vyřešit až v roce 2010 pronájmem a rekonstrukcí malého drážního objektu v průchodu u Modřanského Kina. Tento objekt je využíván závodním družstvem pro každodenní trénink, zároveň je v objektu zbudována posilovna a soc. zázemí. Bohužel u objektu není žádný vlastní pozemek a proto není možné kompletně přesídlit do těchto prostor, ale musíme využívat nadále objekt původní loděnice, který je vzdálen asi 500 m. Je to samozřejmě stále velká komplikace, ale dokázali jsme tím vrátit kanoistiku zpět do Modřan, a již po několikáté v historii začít znovu opět budovat silný oddíl.
Vytvořením tréninkových středisek mládeže byl oddíl vzhledem k finančnímu zabezpečení v nevýhodě proti velkým pražským oddílům a závodníci vydrželi v oddíle při aktivním závodění většinou do odchodu na studia nebo na vojnu. Mnohým však vodácký sport a parta učarovali natolik, že se vrátili a rekreačně v řadách veteránů závodí dodnes.